OTČE NÁŠ

Otče náš, volám Tě z celého srdce,

celou svou bytostí v nejhlubší pokoře,

v nejhlubším zastavení promítání mysli a představ.

Ty, kterýž jsi na nebesích,

kde žádné lidské promítání a chvění nemá místa,

Tebe volám,

abys posvětil jméno své v našem vědomí.

Ty, kterýž jsi bezejmenný,

všechna jsou jména Tvá,

neboť všechno je jen Tebou tvořeno,

a proto každé jméno a každý tvar jsou Tvé

- jsou Tvým jménem.

Jen v našem zdánlivě odděleném vědomí,

a tedy zatemnělém nevědomostí,

jsme se naučili rozlišovat Tvoji tvorbu

jako něco od Tebe odděleného

a Tvůj věčný klid považovat za Tvá nebesa,

kam jsme Tě ve svých představách umístili.

Jelikož jsme se kdysi sami od Tebe svou vůlí zdánlivě oddělili,

i Tvoji Tvorbu, které jsme součástí,

jsme tím od Tebe vzdálili.

A nyní tě volám,

Otče náš - ne můj, ale náš-

podstato a prapříčino všeho,

dovol mi - a nám - uvědomit si sounáležitost s Tebou.

Posvěť se jméno Tvé,

aby bylo shledáno,

že je Tebou.

Přijď království Tvé,

aby božské vědomí rozpustilo omyl oddělenosti

individuálního vědomí od Tebe.

V naprostém odevzdání sebe,

v nejhlubší pokoře,

celou svou bytostí svoluji k Tvé svaté vůli,

aby bylo nerozlišené vědomí od Tebe

a Tvé tvorby jako v nebi, tak i na zemi.

Svou odhalenou svatou přítomností prosyť

jako chlebem vezdejším celý náš život

a odpusť nám naše viny nevědomosti,

neboť i my odpouštíme  svým bližním

jejich i naši nevědomost v nich.

A nedopusť,

abychom podlehli pokušení nového odloučení od Tebe,

ale zbav nás zla zapomenutí.

AMEN

Převzato z knihy "ZA ČAS A PROSTOR", Míla Tomášová, nakladatelství AVATAR